Najväčší únos Čechoslovákov – Angola 1983

Unesení v Angole

Historicky najväčší únos občanov Československa – Angola 1983

Angolská anabáze zajatých Čechoslováků pokračuje! Nejistota přetrvává

Rozhovor s Lubomírom Sazečkom

Angolské hory a lesy, ty kopečky jsou až 2000 m nad mořem. Takové byly často denním cílem partyzánů.

Pokračuje cesta zajatých Čechoslováků Angolou. Příroda je stále krásná, ale utrpení zajatců je velké! Spánek mezi balvany má hodně daleko v hotelovému ubytování. Navzdory tomu spíme hned po zalehnutí.

Probuzeni jsme byli okolo čtvrté hodiny ranní, ještě za tmy. Hlasité volání vojáků okolo nás: „Grupo A! Grupo B!“ a „Bagagem!“, svědčí o brzkém odchodu. Trvalo jim ale dlouho, než nás k němu zorganizovali. Ze samého začátku nás honí z jednoho místa na druhé, až to zavání šikanou ze strany vojáků. Nejvíce se tímto způsobem vyznačuje aspirant Aleluia a mano Paolo, ten první jednou dokonce narazil na Pepovu pěst a bylo z toho nepříjemné pozdvižení. Vytvořili jsme si malou skupinu osmi mužů, kteří jsme zde bez rodin, bez manželek.

Cesta dále byla po celé dopoledne náročná na poměrně dlouhé výstupy i na prudké sestupy. Někdy to byly i více než čtyři sta metrové rozdíly, naštěstí se šlo za jasného počasí, bylo docela příjemné teplo. Začínáme se také pomalu smiřovat s tím, že pitnou vodou bude pro nás každá ta, na kterou po cestě narazíme. Já velkou žízní trpím od samého rána. Vždyť jsem vlastně od soboty poledne do této chvíle vypil jen málo přes jeden litr tekutin.

Před samým polednem se cesta konečně trochu narovnala, šlo se nám lehce a dobře, v nadmořské výšce okolo sedmnácti set metrů. Zastavili nás hned po dvanácté hodině na jednom malém vršíčku, porostlým řídkým křovím a rozdělili nám tu potraviny. Dnes to byla bohužel jenom pouhá samotná vařená rýže. Vmíchal jsem do ní dvě sta padesát gramů hovězího z malé konzervy, kterou mám ještě z Alto Catumbela. Pro nás osm dospělých chlapů to je jistě porce jako hrom. Někdo by si ji ale, jak jsem později zjistil, snědl potají někde v koutku sám bez dělení.

Mnohem zajímavější zjištění bylo pro nás to, že od nás během oběda oddělili celou skupinku okolo personálního náměstka Oliveiry s jeho rodinou, také Tito se svou rodinou a Matança se všemi příbuznými s nimi odejdou. Všichni krátce potom, s jednou o hodně menší skupinou vojáků a částí děvčat z kuchyně, odcházejí dále. Jdou od nás směrem na východ. Prý půjdou dál k jihu jinou cestou, než budeme pokračovat my. (Později jsem získal od Tita rozsáhlý popis jejich cesty od M. Oliveiry.)

Po slabém obědě pokračujeme v dalším pochodu dále i my, s hlavní částí doprovodné vojenské jednotky. Jdeme dál krajinou velice krásnou, všude kolem doslova plnou zeleně. Začíná nám vadit směr pochodu. Namísto na jihovýchod totiž jdeme na severovýchod. Honza, protože často nosil svou vyčerpanou čtyřletou Petru, už brzy nemohl jít dál. Dokonce začal na jednoho vojáka, který ho dost nevybíravě pobízel k rychlejšímu pochodu křičet, ať ho raději zastřelí, že už také nemůže.

Místo pro náš dnešní odpočinek bylo určeno po následném prudkém, asi tak dva kilometry dlouhém klesání. Byla už naprostá tma! Všude kolem byl samý kámen a na nějaké ulehnutí nebylo zprvu ani pomyšlení. Nakonec si každý z nás musel prostě nějaké své místečko vybrat a usnout. My v té naší pánské osmičce jsme si ustanovili zcela pevné a neměnné pořadí, v jakém půjdeme po cestě za sebou. Je to pro všechny z nás opravdu důležité, hlavně i proto, že se opravdu velmi snadno zvykne na chování člověka jdoucího těsně před sebou, na všechny možné jeho reakce při překonávání různých terénních překážek a podobně.

Skutečně snad jenom nějakým podivným zázrakem se cestou dolů nikomu z nás při tom krkolomném sestupu po kluzkých kamenech vůbec nic nestalo, měsíc totiž dnes vlastně nebylo vůbec vidět, bylo to totiž den po novoluní. Před definitivním zalehnutím každý z nás dostal sklenku mléka a krátce po jedenácté hodině už konečně usínáme. V nohou máme něco kolem třiceti kilometrů vedoucích převážně severním směrem. Usínáme na mírném vršku mezi balvany, jak jen to jde, většinou ale velmi snadno a také rychle. To jsme ale netušili, že na spaní dostaneme jen hodinu a půl. Ženou nás mezi těmi kameny dál! Naše tempo je na tom svahu zhruba jeden a půl kilometr za hodinu, je to opravdu děs. Úplně dole pod lesem, kde se terén už jenom mírně svažuje, je vidět po levé straně kilometr dva vpředu světla větší osady. Franta, který tu byl mnohokráte autem, tvrdí, že to určitě musí být Tchinojenje, které leží na hlavní silnici z Alto Catumbela do Huambo.

Náhle se vpředu před námi, asi tak osm set metrů, někde, kde bylo čelo naší roztažené kolony, ozvala velmi prudká střelba ze samopalů a kulometů. Bylo také vidět svítící stopovky, jak odlétají z okraje zmíněné osady, přímo proti nám vzhůru do svahu. Vojáci z kolony však naštěstí střelbu neopětovali. Celá třítisícová kolona se okamžitě zastavuje. Jsme vyzváni ke klidu, a hlavně k absolutnímu tichu. Vzápětí začal organizovaný ústup, s mírným odklonem od původní trasy, asi tak dva kilometry na jihovýchod. Tam potom většina z nás, ještě plná strachu, ale přece jenom hodně unavena v nízkém křoví usíná. A Franta začal tak silně chrápat, že ho sem přišli dva vojáci napomenout, aby nedělal tolik hluku. Po další hodině čekání nastupujeme na zpáteční cestu do eukalyptového lesa, kterým jsme již včera prošli. To už se rozednělo a jdeme za denního světla. Od druhé hodiny v noci jsme ušli dvacet tři kilometry, velmi těžkým terénem, úplně zbytečně.

Rudé právo 16. 3. 1983 – první článek v ČSSR o události

Praha 15. března – Ministerstvo zahraničních věcí ČSSR bylo zplnomocněno informovat, že dne 13. března 1983 byli v oblasti města Alto Catumbela v Angolské lidové republice protivládními skupinami UNITA zadrženi českoslovenští občané. Jde o občany, kteří v rámci československo-angolských dohod o hospodářské spolupráci pomáhají jako odborníci při zajišťování provozu v závodě na výrobu celulózy a papíru. Spolu s nimi byli zadrženi i jejich rodinní příslušníci včetně dětí. Federální ministerstvo zahraničních věcí činí opatření k okamžitému propuštění zadržených československých občanů. Je za tím účelem ve stálém spojení s československým velvyslanectvím v Angole a s příslušnými vládními orgány Angolské lidové republiky. O spolupráci byly rovněž požádány některé mezinárodní organizace.

Posuneme se o tři dny dál, protože se mnohé situace opakují.

Převýšení z uzoučkého údolí až na vrchol hřebenu je nejméně čtyři sta metrů, za ním nás čeká maličký a plochý prostor s několika cubatas a jedním jango. Místo nám určené ke kempování je vytyčeno a ohraničeno nataženým lýkem mezi stromy. Smíme si ale, zase jednou, rozdělat ohně. Naše pánská osmička má k dispozici jednu z těch dříve postavených a podle opotřebení často užívaných cubatas. Když říkám, při výdeji jídla, jednomu z těch mladých děvčat patřícího do skupiny okolo kuchařky Zany, tak trochu z legrace, že je nám tolika chlapům samotným v té chýši smutno, dostává se mi od ní pohotové, ale také velmi překvapivé odpovědi, že mohou dnes spát s námi. Říkám jí k tomu ještě: „Nás je ale dohromady celkem osm!“, ona mi velice suverénně odpoví, že jich je také osm. Potom ale následovalo důrazné varování od Marie, a všichni jistě velmi dobře víme, jak to asi myslela.

Také deky na přikrytí už máme čtyři, jednu celou na dva dospělé muže. Jaký to luxus! Nyní nám jedna obyčejná deka, mnohokrát používaná, v páru musela posloužit jak na podložení, tak na přikrytí. Vznikly tím mezi námi čtyři pevné dvojice. Já v ní byl s Ondrou, myslím si, že jsme si spolu od začátku docela rozuměli. Celá noc na dnešek nám proběhla v klidu, ráno potom je krásně a jasno. Zato k snídani jen sklenka řidšího sójového mléka spolu s jedním klasem kukuřice, který si pro jistotu ihned opékáme na malém ohni. Poté jen čekáme na místě, co bude dál.

Po slabém obědě si všechny dospělé zajatce zavolal velící podplukovník do jango. Tam si s námi probral některé z organizačních záležitostí. Začala se projevovat nespokojenost vojáků stran záchodů, které občas po cestě vykopou. Vždy, a velice brzy, nejsou k použití pro jejich velké zaneřádění. To jednoduché a v podstatě docela primitivní zařízení dělá potíže lidem hýčkaných našimi splachovači, takže potom něco velmi blízkého pouhému tureckému záchodu je nad jejich fyzické a duševní síly.

Dále se řešilo nošení na nosítkách, kde se zatím octly již zmíněná Eva a jednou dokonce i Dana. Vojákům se do nošení těžkých Evropanů nechtělo, a to ještě nevěděli, co je čeká dál. Podplukovník Alberto navrhl rodičům malých dětí, kteří si je do té doby nosili sami, aby je raději přenechali nosičkám z řad jejich děvčat. Je to v zájmu zvýšení celkového tempa pochodu skupiny a tím zkrácení doby, kdy budeme muset být na cestě k základnám na jihu země. To bylo pozitivní a rozumné řešení a solidní návrh. Dosti důrazně odsoudil zmíněný incident Pepy s Alelujou a zároveň přislíbil i zlepšené jednání ze strany vojáků, kteří mají nad námi dozor. Jistě, že tomu všemu předcházelo další rozsáhlé politické školení o organizaci a cílech UNITA. Oni se, jak jsme později zjistili, takto masírovali stále dokola, a tak tuto již vyzkoušenou metodu uplatňovali i na nás.

K večeři byla hrstička vařené rýže a k ní místo masa každému kolečko ananasu, tedy skvělé zpestření jídelníčku po relativně časté kukuřičné kaši. Od osmnácté hodiny čekáme seřazeni v zástupu na odchod. Celé to čekání trvá dvě hodiny, snad jen kvůli dalším nosítkům pro Fatimu, kterou dnes také musí nést. Sama, stejně tak jako já, velmi silná revmatička, již pro velké bolesti kloubů jít nemůže.

Tma byla v noci doslova jako v pytli, měsíc ještě nebyl v první čtvrti, a proto se nám šlo tím členitým terénem velice špatně. Museli jsme si slovně předávat různé překážky tak, aby se někomu z nás po zakopnutí a pádu něco nestalo. Některé kmeny stromů nebo jámy nebyly ve tmě pořádně vidět. Dobré na tom bylo to, že i někteří vojáci pochodující mezi námi rychle přijali tento systém.

Dvakrát přebrodíme mělký páchnoucí močál, přitom ten první z nich je značně rozsáhlý a hodně dlouhý. Tady se poprvé ozvalo to později tolik populární zvolání Franty: „Kurev milión!“ To vždy zaznělo, když on zapadl až po samou řiť do řídkého bláta močálu. Následoval k tomu jeho obvyklý a velice svérázný výklad o pětisetletém vývoji domorodců, se stejně zajímavou prognózou na příštích pět set let. Obé se nedá dosti dobře reprodukovat. Kromě toho měl František velké štěstí na obrovské pijavice, kterých většinou získal během přebrodění močálu na obou nohou hned několik. Ondra si zase po celou dnešní cestu stěžuje na silné bolesti břicha a s nimi spojenou nevolnost. Zdravotní potíže nás pronásledují permanentně.

Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Přepadení a pochod. Brno: L. Sazeček, 2008.

Pridať komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

sk_SKSlovenčina