Drsná perspektiva pro 20 zajatých čs. mužů v Africe. Jak dlouho budou psychicky trpět v divokém buši

Ženy jsou již pryč a my s otazníky jdeme spát. Ještě o něco později, tak okolo deváté hodiny večerní, ještě uslyšíme přijíždět na základnu nějaké nákladní auto. Ale ihned po jeho příjezdu je opět úplný klid. Zastavili dnes kupodivu už za tou velikou plochou přímo proti našim studním, a dokonce i pořádně velký oheň si tam rozdělali, což je poněkud neobvyklé. Toto tu zatím ještě nikdy předtím nebylo. Kdykoli předtím dojeli alespoň na vlastní základnu a potom teprve tady se před námi někde zašili. Uvidíme snad, co se z toho ještě vyklube, zítra ráno.

„Sub-Saharan Africa Report“ otiskl 27. 6. 1983 komuniké UNITA s podmínkami propuštění zajatců jak portugalských tak československých: “In a communiqué signed by Jonas Savimbi, UNITA disclosed yesterday in Lisbon that most of the Portuguese citizens captured would be unconditionally released, but that others, suspected of collaborating whit the MPLA´s state security forces (DISA), would not be freed.

UNITA reported in the communiqué that it would immediately release the Czechoslovakian children it abducted in Alto Catumbela on 12 March. The parents of the children, however, may only be visited by a committee of the International Red Cross when at UNITA´s central base, the communiqué added, indicating that some of the Czechoslovaks would only be released in exchange for the seven British mercenaries convicted by the Angolan authorities in 1977.

It reported that it would only free the physician, Maria Hudekova, in exchange for the French doctor, Philippe Augoyard, captured in Afghanistan by Soviet troops when he was providing services to the opposing troops in Kabul, in support for the anti-imperialist struggle carried out by the heroic Afghan people. The communiqué did not specify the nationality or the circumstances surrounding the capture of Maria Hudekova.

As for the Portuguese abducted in Alto Catumbela in March, UNITA referred to 20, but the Ministry of Foreign Affaires in Lisbon only knows of one.

The communiqué concluded by saying that: „As in the past, UNITA is very understanding and open to all proposals. However, negotiations for the release of the Czechoslovak citizens are going to be difficult and lengthy. We cannot forget that the Czechs are direct allies of the Soviets, who, together whit the Cubans, are trying to extend their totalitarian hegemony throughout the world.“

„People who are fighting for their freedom with weapons in hand and who are willing to spill their own blood, such as the Angolan people, the Afghans, the Ethiopians, and the Cambodians, deserve the support of the free peoples of the world.“

Pokukujeme jeden po druhém, to od samého rána, ale všude kolem je zatím klid. I vojáci se tváří, jako by se vůbec nic nestalo. Před jedenáctou hodinou dopolední však náhle zavolají Frantu od sousedů, že má jít na prohlídku k lékaři, a za nějakou chvíli po něm odvolali i Jožu. Nakonec došlo ještě na Pepu. Než se ale dostalo na nás dva s Pavlem, je nám ohlášeno vydávání oběda, a tak je nám jen divné, že se nikdo z našich tří sousedů ještě nevrátil. Navíc tu jednou byli jak lékaři z Mezinárodního červeného kříže, tak i doktor UNITA a nyní od nás nechtějí ani žádného našeho tlumočníka. Přitom oba Josefové nijak portugalštinou nevládnou. My ostatní, co tu zbýváme, kteří jsme ještě nepřišli na řadu, z toho čujeme podraz. Domlouváme si už nějaká znamení, která by mohl někdo z nás zbývajícím dát. Ale už za malou chvíli jsem měl jasno, o co jde. Přišel jsem totiž po těch třech našich sousedech a Pavlovi na řadu také i já.

Jenom kousíček od toho místa, kde nás ještě před včerejškem prohlíželi doktoři ze Ženevy, seděl v jango jeden, podle mého odhadu, tak pětašedesátiletý muž a opodál opravdu velice nenápadně přešlapovali dva vojáci. Pozdravil jsem ho zde běžným portugalským: „Boa tarde!“ ale jeho odpovědí mi bylo dosti překvapivě jen české: „Dobrý den!“ Ten pán se mi také ihned představil jako pan Navara: „To víte, staré české jméno!“ povídá k tomu. Když vidím, jak mu vykukují z kapsy u košile „camelky“, říkám si mu o jednu a vzápětí ještě o jednu další „pro kolegu“, kterou mi už dát odmítl! Měl na nás zřejmě už dopředu připravenou celou řadu otázek, prý je to všechno zpracováváno pro pana prezidenta Savimbi, jak tvrdil potom. Zajímá ho hlavně to, jak jsme byli celkově organizováni v Alto Catumbela, zda jsme byli všichni v KSČ a ROH. Kolik jsem kdy uviděl Rusů, Kubánců nebo snad ještě jiných cizích vojáků za svého pobytu v Angole. Jaké bylo jejich technické vybavení. Dále ho také zajímalo naše skutečné poslání v zemi, přitom však vůbec nevím, které by asi mělo být to neskutečné. Naše nejvyšší dosažené vzdělání, přesné pracovní funkce a zařazení. Když říkám naše, tak tím skutečně míním celou skupinu, on se totiž neptal pouze na mou osobu, on se ptal většinou i na ty ostatní z nás. Tím si zřejmě ověřoval to, co mu řekli ti, kteří byli přede mnou.

Později by mě ten jeho výslech už tolik nepřekvapil. Jenže ono to celé bylo i tak velmi chytré, stačilo si ty naše, byť neúplné, odpovědi poskládat dohromady a docela dobrý výsledek se jim rozhodně musel dostavit. Šlo tedy vlastně jen o to, jaký měl ten výsledek být a kdo všechny ty otázky a jakým směrem orientoval. Eda dokonce po tom výslechu říkal, že snad zahlédl pod lavicí zapnutý jakýsi menší bateriový magnetofon. Když pak řekl, kde měl konkrétně ležet, tak jsem si také vybavil, že jsem zahlédl rovněž něco podobného.

Po výslechu od pana Navary nás potom každého ti dva vojáci odvádějí do stranou stojícího velkého jango, kde hlídají jiní dva vojáci, a odkud se nesmíme vrátit nazpět do prostoru svých chýší, dokud neabsolvují výslech ostatní z nás. Z pozdějších reakcí některých kolegů v jango je jasně vidět, že asi vykecali i to, co vlastně ani nevěděli. Bylo to ovšem dosti smutné od lidí s poměrně značným vzděláním i přehledem. Jednalo se také shodou okolností o ty z nás, kteří se často nepřiměřeně chovali po cestě sem a potom dále i během dalšího průběhu zajetí. Přitom si myslím, že žádný zvlášť velký profit z toho nikdo z nich neměl.

Tento trochu podivný „lékař“ byl samozřejmě i příčinou velice vzrušené debaty u našeho každodenního večerního ohně. Některým z nás mělo být údajně nabídnuto, že za určitých okolností mohou odejít odtud dříve. Toto mi třeba tvrdil také i Pavel. Nejednalo se prý ale v žádném případě o odchod domů do Československa. Také i těch možných kandidátů na takzvaného „rudého komisaře“ mělo být více než ten jeden, snad tak kolem pěti z nás. Kromě již jednou zmíněného Saši to snad ještě měli být třeba Michal, Fero, já a ještě jeden další z nás. Tímto záhadným „vyšetřením“ však pro nás ještě všechny dnešní překvapivé události zdaleka neskončily.

Okolo půl deváté večer, tedy v pokročilé době, když jsme již prakticky všichni zalehlí ve svých chýších, obíhají vojáci ze strážní jednotky naše cubatas, že prý Michal, oba slovenští Jozefové, Emil, Míra, Ivoš a mladší z Tondů si mají zabalit a v devět hodin mají odjet do nemocnice. Prý je to na nějaké nezbytné léčení. Přítomní vojáci však zabránili jakémukoliv kontaktu odjíždějících s těmi z nás, kteří zde zůstáváme. My zbývající přihlížíme jejich nasedání na nákladní auto i jejich odjezdu a zase hodně velký zmatek v naší mysli, proto raději honem spát. Jak toto vše opravdu souviselo s tím předchozím Navarovým vyšetřováním a jeho s jeho údajnými sliby o možném dřívějším odjezdu, tak to by nám snad mohli říci jen ti, kteří právě odtud odjeli pryč. Anebo ještě snad sami vojáci, ale ti nám nic nepoví.

R. P. 29. 6. 1983 – Československá televize vysílala v úterý večer ve zpravodajské relaci 24 hodin ve světě autentické záběry, které získala od francouzské televizní společnosti TDF, z přípravy na předání čs. žen a dětí zadržovaných protivládní organizací UNITA zástupcům Mezinárodního červeného kříže.

Tak a dnes je to přesně dva roky od mého prvého příjezdu sem do rovníkové Angoly a zároveň také máme takové pěkné číslo na našem kontě, je to náš 111. den zajetí. Zůstalo nás tady už jenom dvacet, uložených celkem ve dvanácti cubatas. To, zda se sem ještě vůbec někdy vrátí těch včerejších sedm odjetých, to je stále velkou otázkou, na kterou nám zatím nikdo neodpoví a také asi ani nechce.

Praha – 1. 7. 1983 – telegram příbuzným

sdelujeme vam ze 1. 7. 83 pricestoval(a) do cssr (jméno) stop v soucasne době je na lekarske kontrole stop o datu mozne navstevy budete vyrozumeni generalni reditel polytechny

To už nám dvaceti zbývajícím ale nastává další zcela nové období. Období nekonečného čekání na to, aby se někde někdo pohnul, a udělal vstřícný krok v náš prospěch. Čas, o kterém zatím ani netušíme, jak bude dlouhý a co vše nám přinese! Do toho se ale zatím nikomu nějak moc nechce. A tak tady zůstává v buši dvacet chlapů s pocitem těžko popsatelným. Dvacet chlapů ztracených v buši, bez kontaktu se světem, ale zatím stále ještě vždy plných naděje.

Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Přepadení a pochod. Brno: L. Sazeček, 2008.