Najväčší únos Čechoslovákov – Angola 1983

Unesení v Angole

Historicky najväčší únos občanov Československa – Angola 1983

Vzpomínky zdravotníků na práci pro Afričany v Alto Catumbela

Rozhovor s Lubomírom Sazečkom

Pôsto Médico

Po tragických událostech z roku 1983 je Pôsto Médico, jediné místo v Alto Catumbela které, přežilo a nadále nějakým způsobem funguje. Tehdy lákalo pacienty z až 100km vzdálenosti. Dnes už je užitečné pouze pro místní a ještě omezeně.

Zdravotníci na Pôsto Médico a jejich poslání.

Tato skupiny byla asi po celou dobu svého působení nejužitečnější ze všech tří našich skupin. Navzdory tomu, že nás celulózařů bylo nejvíce a byli jsme tam nejdéle.

Původní koncepce Polytechny v účasti našich zdravotníků v zemi zřejmě nepočítala s jejich přítomností v místním zdravotním středisku. Zde měl pravděpodobně být jeden náš lékař jako závodní doktor pro všechny přítomné experty a později i pro jejich rodiny. Všichni ostatní zdravotníci měli pracovat zejména v jiných angolských nemocnicích, především ve městech jako jsou Ganda, Luanda, ale také i Waku-Cungo v provincii Kwanza-Sul.

Jenže v našem okresním městě Ganda tehdy, to naštěstí pro nás tady pracující, nebyla ještě z rozvodny v Alto Catumbela zavedena elektřina, tak nemohla fungovat městská vodárna. To jsou dvě média, která jsou důležitá pro normální režim každé nemocnice. Ono se takové zařízení bez tekoucí vody a elektrického proudu nedá dost dobře provozovat. Právě to měli zajistit místní pracovníci na ENE, v těsné spolupráci s našimi techniky.

Personální zajištění československých expertů do této nemocnice bylo po celou dobu naší účasti pouze na jednom, a to na jihomoravském kraji, kterému to přikleplo tehdejší ministerstvo zdravotnictví. Respektive, jak jsem později slyšel, byl to sám ministr zdravotnictví české vlády Prokopec, kdo se o to zasloužil. Však také s výjimkou dvou, nebo snad tří lidí, byli ti zdravotníci v Alto Catumbela původem z Brna, či alespoň z jihomoravského kraje. Ty výjimky se sem dostaly jen díky svým dobrým kontaktům v Praze na PZO.

Od samého počátku naší pomoci byl v Alto Catumbela přítomen jeden lékař. To inspirovalo někoho z naší, nebo z angolské strany. Byl to velmi pravděpodobně sám ředitel Nuno, který došel k tomu, aby se někteří naši zdravotníci umístili zde, v místním zdravotním středisku v Alto Catumbela. Skupinka zdravotníků, lékařů a sester byla proto ubytována společně, tak jako my ostatní v jednom sídlišti na stejných ulicích, a byla tím nedílnou součástí velké československé skupiny. Nakonec tvořila její druhou, co do počtu členů, nejvýznamnější část.

V době mého příjezdu do Angoly, tehdy na konci červena 1981, byla asi zrovna naše zdravotnická skupina nejpočetnější za celou dobu působení ve městě. Pracovalo tu celkem sedm lékařů nejrůznějších odborností a k tomu zde bylo ještě pět zdravotních sester. Kromě nich je také přítomen i jeden mechanik. Takže tu tedy jsou dohromady dva chirurgové, dále po jednom anesteziologovi, internistovi, očním specialistovi, porodníkovi a urolog. To byla sestava, která mohla fundovaně vést místní nemocnici v celkové pohodě a také velmi jistě. A to zejména, když odborné lékaře doplňovaly i dvě sálové sestry a po jedné porodní asistentce, biochemické a rentgenové laborantce. Již nikdy potom se už takový počet našich zdravotních odborníků ve zdejším zdravotním středisku nevyskytoval.

Porodní asistentka K. Němcová a místní pomocnice

Stejně tak jako v naší továrně, tak i na Pôsto Médico fungoval nepřetržitý provoz. Pacienta totiž vypnout jako nějaký stroj nejde. Služby tam drželi místní zdravotníci dvacet čtyři hodiny denně, v jednom kuse. Z našich jeden lékař a jedna sestra měli pohotovost takzvaně „na case“, čili doma. Díky jim se také široké okolí celé oblasti cítí po stránce zdravotního zajištění velice bezpečně. Naše československá skupina naštěstí nemá tak silnou potřebu těchto zdravotníků, aby to stálo za tak velký tým. Jenže celkový pocit jistoty, to že tu s námi jsou, byl pro nás nutný. Jistěže u nás v republice tak triviální záležitost, jakou je operace slepého střeva by tady mohla být problémem. Ovšem i taková událost se tu přihodila, kromě toho i zlomenina klíční kosti, či zápal plic. Těžší případ se řešil okamžitým odjezdem nazpět domů do Československa. Ostatně my všichni sem opravdu jezdíme po důkladných prohlídkách a nikoho s nějakými většími zdravotními potížemi by sem u nás doma nepustili.

Co však silně prověřilo momentální (rok 1983) stav v zajištění provozu Pôsto Médico byla nehoda Kubánců, která se přihodila na místním Estação. To v druhé polovině února, v roce 1983, došlo zde k jedné skutečně velice nepříjemné a závažné nehodě. Při průjezdu jednoho z mnohých vojenských transportů se přihodil na zdejším nádraží sice malý, ale zato velmi tragický incident. Jeden z vojáků z Kuby zde sloužících, byl postřelen dalším ze svých vojenských kolegů střelou z granátometu, z takzvané bazooky neboli RPG7. Rázem se k našemu Pôsto Médico nahrnulo několik kubánských lehkých vojenských vozidel, plných vojáků a rázem tu byl s nimi dosti veliký zmatek. Všechny tři naše zdravotnice přitom kmitaly, jak jen mohly. Bylo to však již v době, kdy tu nebyl přítomen žádný náš chirurg. Tehdy byl Lumír se svou ženou internistkou již druhý týden na dovolené v Československu a vlastně tu z našich lékařů zůstala jen samotná Marie. Po nuceném odjetí dvojice sester Jany a Lidušky tu zbyly jen dvě sestry.

V nemocnici mezitím marně pokračuje usilovná snaha o záchranu života toho vojáka, který to prý chudák dostal přímo do břicha. Měl mít dokonce částečně ohořelá játra. Někteří z přítomných kubánských vojáků se prý ze zoufalství snažili živelně dávat mu svou krev přímo ze žíly do žíly. Nakonec sem ještě nahonem, doslova na poslední chvíli, přiletěl vrtulníkem z Huambo jeden kubánský vojenský specialista, chirurg. Život tomu vojákovi se ale ani jemu zachránit nepodařilo.

Ještě po pětadvaceti letech si jeden z pracovníků Pôsto Médico pamatoval křestní jméno českého, tam nejdéle sloužícího chirurga. Tak velkou stopu tam naši zdravotníci mezi místními zanechali.

Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Než přišla UNITA. Brno: L. Sazeček, 2009.

Pridať komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

sk_SKSlovenčina