Najväčší únos Čechoslovákov – Angola 1983

Unesení v Angole

Historicky najväčší únos občanov Československa – Angola 1983

Moje exotická pracovní cesta do Angoly

Rozhovor s Lubomírom Sazečkom

Ke kose Lobito

Takže úvod máme za sebou a nechali jsme plynout čas. Díky tomu došlo na splnění klukovského snu. Afrika, kontinent H+Z, Werna anebo Hemingwaye mě přivítal na své půdě! Přiletěli jsme do „naší“ provincie

Naše přistání v Benguele proběhlo docela dobře, jak se mi zdálo na první pohled, a říkal jsem si, že jsou místní piloti dobří rutinéři. Hned po vystoupení z letadla jsem tento názor hodně rychle a silně poopravil. Byly tu totiž k vidění, kousek za runwayí, zbytky po jednom zhavarovaném dopravním letadle, podobnému tomu našemu Boeingu. To prý nasadil jeden z pilotů o něco později na přistání a zde poněkud kratší přistávací dráha mu nestačila na úplné zastavení letounu. Nehoda se prý přesto obešla bez nějakých obětí na životech anebo větší újmy na zdraví, letoun byl ale na odpis. Cestující se prý z letadla dostávali po nouzových skluzavkách, schůdky jim tam asi už dojet nemohly. Dokonce prý tou linkou tehdy cestovali někteří naši experti. Cesta do Benguely tedy mohla dokonce být někdy i dost zajímavá.

V hlavním městě stejnojmenné provincie Benguela, na docela malém letišti, jaké jsou třeba u nás v Ostravě anebo Brně, na nás čekají pánové Josef a Sváťa. Čekají spolu s panem Maçanitou, jediným placeným zástupcem továrny CCPA ve městě Lobito, který nás dopraví k příslušným ubytovacím zařízením. Po docela zdlouhavém procesu vyložení a výdeji našich zavazadel následuje tranzit z benguelského letiště do nedalekého přístavního městečka jménem Lobito.

Bližší břeh velkého zálivu slouží námořnímu přístavu, který je myslím, hned po luandském, druhým největším přístavem v celé zemi. Panuje v něm čilý ruch, a to ještě celá řada lodí čeká na vylodění na volném moři, na dohled ze břehu. Ve městě je několik velkých hotelů obsazených převážně námořníky anebo jinými zahraničními pracovníky působícími přímo ve městě či jeho blízkém okolí. Místní obchody ovšem většinou zejí prázdnotou, což je pro nás trochu deprimující. Zboží v nich veškeré žádné, anebo opravdu jen velice omezený sortiment. Mnohdy jsou regály zaplněné pouze dvěma či třemi druhy zboží, až je to pro nás komické. Stejně je na tom i drtivá většina restauračních zařízení, kde není hostům co nabídnout. Jen velká městská tržnice funguje a spolu s ní i některá další místa, kde se většinou nabízí v omezeném množství jen místní zemědělské produkty.

Odjíždíme z města až po úplném zformování kolony nákladních aut z CCPA, které v přístavu Lobito nakládaly nějaké suroviny důležité pro továrnu. A že se do Alto Catumbela dováží doslova vše. Po tom nezbytném zajištění ozbrojeného doprovodu tedy všichni najednou odjíždíme do vnitrozemí, a jak doufám, tak snad už pojedeme až do našeho dnešního cíle bez jakýchkoli potíží. Naše cesta vede ještě malou chvíli mírně do kopce a zatím je to okolo moře, ale brzy potom stoupá mnohem strměji vzhůru. To je tedy přímo od mořského pobřeží, směrem na východ do angolského vnitrozemí. Krajina v okolí se také rychle stává nehostinnou, náhle je velmi pustá bez nějaké hustější vegetace, je to vlastně jenom hodně řídký buš. Navíc ve zrovna vrcholícím období sucha, je i mnohem smutnější sama o sobě. Silnice, po které jedeme je ovšem k mému velkému překvapení stále velice kvalitní, provoz zde není vlastně téměř žádný, tak se nám jede docela dobře.

Brzy ale už dorážíme bez větších problémů do první osady ležící na naší dlouhé cestě. Je to Coruteva, menší městečko a hned potom, asi tak po ujetí dalších nějakých třiceti kilometrech, následuje další město. Catengue, město již o něco málo větší, než bylo to předešlé. Mezi nimi přitom ale neleží ani jedna osada, u nás něco naprosto nepředstavitelného! Naše trasa vede stále po velmi solidní asfaltové silnici, je to ale také stále do mírného kopce s občasným klesáním do mělkých údolí. Dalším městečkem na naší cestě je potom Caimbambo, které následuje zanedlouho. Já už jsem z těch všech místních názvů, začínajících pouze na písmeno C, trochu nervózní, jako by tady snad žádné jiné počáteční písmeno pro osadu neexistovalo.

Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole – Než přišla UNITA. Brno: L. Sazeček, 2009.

Pridať komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

sk_SKSlovenčina